Izrael zůstává věrný základní ideologii sionismu

Nedávné jmenování Avigdora Liebermana, narozeného v Sovětském svazu, zarmoutilo mnoho liberálních podporovatelů Izraele. Ten člověk je znám jako zastánce etnických čistek, bombardování Asuánské přehrady v Egyptě a odejmutí izraelského občanství Arabům.

Tito kritici naříkají nad údajnou zradou myšlenek generace zakladatelů, jako byli Ben Gurion a Golda Meir, současnými izraelskými představiteli. S těmito kritiky silně nesouhlasím. Dnešní vláda Izraele, a to jak její výkonné, tak legislativní složky, spíše odráží pozoruhodnou kontinuitu a neochvějnou loajalitu k základní ideologii sionismu. Masivní etnická čistka se konala v letech 1947-8 pod vedením Bena Guriona.

Všechny izraelské vlády nařídily bombové útoky na sousední země. Vládní vyhrůžky ohledně bombardování Íránu byly běžnou praxí dobrých deset let. Arabové byli zařazeni pod vojenskou nadvládu od roku 1948 do roku 1966, období nepřetržitého vládnutí „levice“. Lieberman se nijak neliší od zakládajících otců.

Sionistický projekt v Palestině byl vyvinut pod heslem „hafrada“ (tzn. oddělení, separace, oddělený vývoj). Sionističtí osadníci nechtěli spojovat a rozvíjet stávající ekonomické a sociální systémy v Palestině, ale spíše provádět politiku, typickou pro osadníky kolonialismu. Cíl, spočívající v zabrání maximálního množství půdy s minimálním počtem Arabů, byl politikou všech izraelských správních úřadů. Ta má základní myšlenku, že Izrael je „státem židovského lidu“, spíše než státem svých občanů. To přirozeně degraduje arabské občany Izraele do podřadného postavení.

Izraelská společnost a její elity přijaly od samého počátku sionistické iniciativy redukcionistický pohled na „Araby“, podobný rasovému antisemitismu. Na tomto základě byla umožněna diskriminace palestinských arabů, židů z muslimských zemí, stejně jako i zahraničních pracovníků z Asie a uprchlíků z Afriky. V Izraeli se konaly masivní demonstrace proti intimním vztahům mezi Židy a Araby; v Izraeli není možné uzavřít žádný civilní sňatek, který by umožnil vznik smíšených manželství.

Pravice a krajní pravice po celém světě již dlouho obdivují neomezený nacionalismus, který je základem státu Izrael. Například bílí nacionalisté v Jihoafrické republice se ztotožnili se státem Izrael a poskytovali mu svoji podporu od roku 1948, přičemž jejich národní strana neuznávala Židy. Úzká spolupráce, navázaná mezi sionistickým státem v Asii a státem apartheidu v Africe, odrážela nejen souhru zájmů, ale zároveň ideologické spříznění.

To ukazuje, že antisemitismus může existovat spolu s obdivem ke statečnému a neohroženému novému hebrejskému člověku kvůli sionistické ideologii, která ho vytvořila. Ta se snaží regenerovat „židovskou rasu“, kterou přední sionističtí ideologové a praktici považují za degenerovanou. Sociální darwinismus, důležitý aspekt mnoha pravicových ideologií, byl součástí sionistického projektu od jeho počátku.

Před rozpoutáním druhé světové války nacističtí čelní představitelé zacházeli se sionisty jako s „upřednostňovanými dětmi“, pomáhali jim vycvičit osadníky pro Palestinu a povolili jim emigrovat se svým majetkem. Vedoucí představitelé SS byli hosty sionistického vedení v Palestině a vraceli se zpět do Německa s obdivem, který vyjádřili v německém tisku. Na počest jedné takové návštěvy byla dokonce vyražena pamětní medaile. (Nedávný izraelský dokumentární film „The Flat“ vylíčil tento příběh v detailech, také se tam ukazuje medaile, vyražená pro tuto událost – s Davidovou hvězdou na jedné straně a hákovým křížem na straně druhé). Několik pravicových skupin, známých svou antisemitskou minulostí – holandská skupina Dutch Freedom Party, Vlaams Belang v Belgii, English Defence League ve Velké Británii a Bündnis Zukunft Österreich v Rakousku – se v uplynulých letech nadšeně sjednotilo ve věci Izraele. Herzlova víra, že antisemité budou „naši nejlepší přátelé a spojenci“ je stále pravdivá.

Evropští a američtí islamofobové obdivují Izrael. Vezmeme-li nepochybně extrémní případ - pachatel masakru desítek lidí v Norsku v létě 2011 Anders Breivik 359x citoval ve svém manifestu, že sionistický stát je hradbou proti islámu a je příkladem ozbrojeného řešení.

Stejně tak pravice oceňuje dominantní úlohu bývalých vojenských důstojníků v izraelském hospodářském a politickém životě, která legitimizuje sjednocení – v jiných zemích obvykle diskrétněji – politiky a vojensko-průmyslového komplexu. Socialistická sionistická hnutí uvnitř Izraele se scvrkla, zatímco míra chudoby se stala nejvyšší mezi národy OECD (tj. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, pozn. překl.) a Izrael se podělil se Spojenými státy o záznamy o sociálně-ekonomické nerovnosti. Toto ožebračování mas občanů vyvolalo poměrně málo sociálních protestů, a to málo, co se nekonalo, bylo zneškodněno obvyklými prostředky s odvoláním na „existenciální hrozbu“, ať už jde o Hamas, Írán nebo BDS. To změnilo Izrael na lepiče plakátů pro neoliberální ekonomickou politiku, atraktivní zemi pro přímé zahraniční investice, pevně integrované do globální ekonomiky.

Když se překrývají se systémovou etnickou diskriminací, sociálně-ekonomickými rozdíly, mají tendenci vyvolat prudké reakce, které se obvykle označují jako terorismus a povstání. Izraelská armáda a její rozsáhlé zkušenosti umožnily Izraeli, aby se stal hlavním vývozcem bezpečnostního vybavení a protiteroristického know-how. Tak Izrael ukazuje nejen to, jak vládnoucí elity mohou zmírnit sociální nepokoje s doporučeními ohledně vnitřních i vnějších nepřátel, ale také poskytuje materiální prostředky k vypořádání se s násilím, pokud takové odvedení pozornosti není efektivní. Mnoho desetiletí okupace učinily z Izraele světového lídra co do protipovstalecké odbornosti. Stát Izrael má i nadále nepostradatelnou roli, pokud jde o pochopení nejen dnešního světa, ale rovněž způsobu, jakým může být jeho historie manipulována ve snaze ospravedlnit vládu pravice.

Izrael, pevně spjatý s nezřízeným nacionalismem, který Sami Michael – jeden z jeho uznávaných autorů – charakterizuje jako „nejvíce rasistický stát v industrializovaném světě“, zachovává evropskou tradici použití síly, aby si zajistil koloniální osídlování. Tato tradice rozhodně není židovského původu. Ale odráží historickou roli, na niž je stát Izrael hrdý: potvrzení evropských hodnot, jako je důrazný vojenský režim. Po nacistickém období a během dekolonizace, prováděné v rámci studené války, zásady rasové rovnosti a averze k válce dočasně převážily v evropských společnostech. Zatímco ideologie rasové a etnické nadřazenosti přešla v Evropě v letech 1960 a 1980 do pozadí, nyní opět získává půdu pod nohama, zvláště od konce studené války. Východní Evropa se v ní topí.

Zatímco používání síly, které bylo samozřejmostí proti „barevným lidem“ ve vzdálených zemích, upadlo do dočasného zdiskreditování, Izrael po celou dobu své  existence pravidelně napadá sousední země a Palestince v Gaze a na Západním břehu. Izrael se stal hlavním zdrojem specialistů a vybavení ve „válce proti terorismu“. Západní státy a jejich spojenci čerpají z izraelských odborných znalostí, když připravují své ozbrojené a policejní síly nejen pro operace v Afghánistánu, Libyi, Iráku a v dalších zemích s muslimskou většinou, ale také pro sociální ovládání a represe jejich vlastních společností.

Pravicová povaha politického sionismu  byla již dlouho jasná těm lidem, kteří tomu věnovali pozornost. V roce 1935 Albert Einstein, spolu s dalšími židovskými humanisty, odsoudil mládežnické hnutí Betar, založené Vladimirem Jabotinským, duchovním otcem současné izraelské vlády, a prohlásil, že toto hnutí, je „tak hodně nebezpečné pro naši mládež, jako je hitlerismus pro německou mládež“. Einstein, který pozoroval kulturní a humanistický sionismus, byl otevřeně proti vedení sionistického státu v Palestině a opakovaně kritizoval pravičácký proud sionistického hnutí ve 40. letech. Reformní rabín Irving Reichert (1895-1968) ukázal na nebezpečnou „paralelu mezi urputností, s jakou vyžadovali někteří sionističtí mluvčí národnost, rasu a pokrevnost, a podobnými výroky fašistických vůdců v některých evropských diktaturách“. Grafické znázornění lze nalézt ve vzpomínkách na život v litevském městě mezi dvěma světovými válkami: „V ulici Biliunas se člen hnutí „Mladá Litva“ [které provádělo masakry Židů během války], který měl na sobě zelenou uniformu, setkal se členem hnutí Betar [sionistické militarizované mládežnické hnutí] v šedo-hnědé uniformě; pozdravili se navzájem pozvednutím svých zbraní ve fašistickém pozdravu“.

Samotná podstata osídlovacího kolonialismu trvale zhoršuje etnický nacionalismus. Izraelský historik Benny Morris tuto logiku vysvětluje:

Sionistická ideologie a praxe byly nezbytně a elementárně expanzívní. Uskutečňování sionismu znamenalo organizování a posílání osídlovacích skupin do Palestiny. Když se jakákoliv osada zakořenila, začala si naléhavě uvědomovat svoji izolaci a zranitelnost, a to zcela přirozeně vedlo k založení nových židovských osad v její blízkosti. Tím byla ta původní osada „zabezpečenější“ – ale nové osady, které nyní stály v „přední linii“, také potřebovaly „nové“ osady ke svému zabezpečení.

Hannah Arendtová, bývalá sionistka a politický filozofka, velmi dobře chápala tyto tendence a v roce 1948, kdy byla Palestina v plamenech, napsala:

A i kdyby Židé měli válku vyhrát... tak „vítězní“ Židé by žili obklopeni populací zcela nepřátelských Arabů, izolovaní uvnitř hranic, stále v ohrožení, zcela zaměstnaní fyzickou sebeobranou… A toto všechno by bylo osudem národa, který by bez ohledu na to, kolik přistěhovalců by mohl stále absorbovat a jak dalece by mohl rozšiřovat své hranice (celá Palestina a Transjordánsko je požadavek duševně chorých revizionistů), stále zůstával velmi malým národem, který by ve velkém počtu převyšovali nepřátelští sousedé.

Je to zároveň předpověď i varování.

Svět nadále platí vysokou cenu za ignorování těchto varování. Ti, kteří varovali před vytvořením sionistického státu, viděli, že s jejich slovy se zachází s pohrdáním, nebo v nejlepším případě s povýšeností. Nicméně tito stejní židovští autoři se osvědčili jako proroci při včasném rozpoznání trendů, které se nyní staly dominantní v izraelské společnosti. Konkrétně předvídali vzestup šovinismu a xenofobie, militarizace společnosti a popularitu fašistických myšlenek. Ačkoli je jen málo izraelských politiků, např. Miri Regev, kteří jsou „šťastní, že jsou fašisté“, stále více se s fašismem nakládá jako s ohrožující hrozbou, které se dovolávají bývalí premiéři, novináři a dokonce vysocí vojenští důstojníci.

Tato varování si zaslouží víc, než jen „povýšeneckou shovívavost dějin“. Stát Izrael je předvoj a barometr pravicových trendů, u nichž došlo k ekonomickému a sociálnímu vývoji a které se uskutečnily v mezinárodních vztazích a válčení od přelomu století. Začlenění Liebermana a jeho extrémně pravicové strany do vládní koalice je součástí genetického kódu země. Izrael zůstává věrný svým principům. To je důležité si uvědomit, pokud chcete pochopit, co je moderní Izrael, a jakou roli detailně hraje ve světě.

Tento článek vyšel 10. července 2016 na webu Global Research, jeho autorem je profesor Yakov M. Rabkin. Pro WertyzReport přeložila Jana Schönová.

 

Komentáře

U tohoto článku nejsou žádné komentáře.
Pro přidávání komentářů se prosím přihlaste!

Související články